Inkluze ze širšího pohledu aneb jak to vidí rodič (H. Kubíková)

10.02.2015 22:35

Patřím do generace tzv. Husákových dětí. Za doby mého mládí děti se zdravotním postižením „nebyly“. Samozřejmě, že byly, musely být, stabilně se v České republice (resp. tehdy v Československu) rodilo (a rodí) kolem 4% dětí s postižením, ale byly „neviditelné“. Hodně z nich vyrůstalo v ústavech, další prožily život v izolaci v rodinách, s nálepkou nevzdělavatelný či osvobozený od povinné školní docházky. V normálních školách nebylo možné potkat dítě s tělesným či smyslovým hendikepem, o mentálním postižení ani nemluvě.

. I romský spolužák Martin byl už v pololetí první třídy odsunut do zvláštní školy… Nevzpomínám si, že bych znala osobně někoho s postižením, vím jen, že když jsme náhodou někoho třeba na vozíku na ulici potkali, dospělí vždycky říkali: „nedívej se na něj, neokukuj ho“ a táhli nás pryč. Znali jsme možná Otíka z Vesničky střediskové a Rain Mana...

Postižení lidé pro mou generaci i generaci mých rodičů představovali velké neznámo. A neznámo spojené s neznalostí, to s sebou přináší přirozeně obavy a strach. „Není jejich postižení nakažlivé? Nejsou agresivní? Neublížili by nám? Nejlíp je jim mezi svými.“ Ve skrytu duše jsme ale tušili, že to není v pořádku. Proč by dítě, byť není perfektní, nemělo vyrůstat se svými rodiči, sourozenci, s rodinou? Vždyť i dítě, které nevidí, neslyší, nechodí, nemluví (doplňte sami…) se chce smát, chce někoho mít rádo a touží, aby někdo miloval je. Proč by si rodiny nemohly zvolit svou cestu, proč by měl o osudu jednotlivce rozhodovat někdo jiný? Každé dítě se může učit a něco naučit, každé dítě má nějaký dar, každé může svému okolí nějak prospět, pokud se mu dostane náležité podpory. Nebylo by lepší, kdyby tito lidé mohli žít jako ostatní? Vždyť ocitnout se na „druhé straně“ je tak snadné. Stačí autonehoda, úraz při sportu, nepozornost… Anebo zákeřná choroba… Chtěl bych najednou všechno opustit a zůstat v ústraní, abych nebyl druhým na očích a nepohoršoval je? Téma narození dítěte s postižením bylo ostatně vůbec tabu, to se přece podle většinového mínění děje jen alkoholičkám a feťačkám…

Po roce 1989 se v naší společnosti udály velké změny, a to i v oblasti lidí se zdravotním postižením. Chtěli jsme přece patřit do Evropy, sdílet její hodnoty, otevřenost. O lidech s postižením se začalo mluvit, začali se více objevovat na ulici i v médiích, začali se pomalounku hlásit o svá práva. Díky a Janu Potměšilovi a posléze i Zdeňku Svěrákovi se změnil pohled veřejnosti na vozíčkáře, objevily se první nadace a neziskové organizace, začalo se mluvit o tom, že lidé s postižením jsou součástí naší společnosti, o potřebě solidarity zdravých s nemocnými, mladých se starými atd. Stát postupně přistoupil k mezinárodním úmluvám týkajícím se zdravotně postižených, práv dětí i rovného přístupu ke vzdělávání, obecné zásady se postupně dostaly i do zákonů a vyhlášek. Cesta ke světlým zítřkům se zdála být otevřena… Ostatně, kdyby se mě někdo třeba ze zahraničních kolegů před 10 lety zeptal, jak si v téhle oblasti stojíme, moje odpověď (s tehdejšími znalostmi a životními zkušenostmi) by byla jednoznačná: „Samozřejmě, že dobře, jsme přece standardní evropský stát západního střihu…“

Jak si po skoro čtvrt století stojíme doopravdy? Už sedm let se mě tohle téma týká, bytostně. Vychovávám syna s vzácnou genetickou poruchou, s mentálním postižením. Vím, že nikdy nebude jako ostatní zdravé děti. I když se budu hodně snažit, některé věci se nenaučí nikdy. Mám ho ale snad proto mít míň ráda? Na druhou stranu, i on toho může hodně zvládnout, hodně se toho naučit. Učí se ze svého okolí, napodobuje chování zdravých dětí, trvá mu to sice déle, ale nakonec to zvládne. Od malička se snažíme být s ním často mezi zdravými vrstevníky, byť samozřejmě musíme respektovat jeho speciální potřeby – vadí mu třeba hluk, dětský pláč, změny, ostatní si zase musí zvykat na jeho hyperaktivitu, nevypočitatelné jednání, zvláštní koníčky a zájmy. Někdy to bylo náročné, srovnávání dovedností stejně starých dětí se nevyhnete, i když si to stokrát zakazujete. I maminky v mateřském centru nebo na pískovišti mohou být svými otázkami občas netaktní a zraňující. Ale i pro ně je to škola – i ony mají šanci si uvědomit, jaké mají štěstí, že se jim narodilo zdravé dítě, mohou trochu nahlédnout do toho Vašeho světa…

Raný věk je ostatně nejdůležitější – malé děti odlišnosti přijímají jako samozřejmost, postižení neřeší. Děti od přírody nejsou zlé, jen mají stejně jako my dospělí obavy z toho, čemu nerozumějí. A když jim rodiče či učitelé vše vysvětlí, berou to, že ne každý je zdravý, jako fakt. Mám takovou zkušenost z mateřské školy – syn chodí do logopedické třídy běžné školky, je tam míň dětí, každé má nějaký malý problém, ale z našeho pohledu jsou prakticky zdravé. Syn se do kolektivu postupně zařadil, našel si kamarády (nebo spíš kamarádky), holčičky o něj pečují a hrají si s ním, když jdou na procházku, tak ty děti, co se vedou s Bártíkem za ruku, jsou najednou moc důležité – paní učitelka jim důvěřuje, že dají na Bártíka pozor. Rodiče ostatních dětí se k němu chovají hezky, každou chvíli nás někdo zdraví v tramvaji či ve městě.

Chtěla bych, aby náš syn chodil do běžné školy v místě bydliště. Bydlíme tu, s lidmi se denně potkáváme a potkávat budeme. Chceme, aby ho tu znali, aby věděli, co se od něj dá čekat. Naše dítě je velmi společenské, je skoro jisté, že za pár měsíců ho budou znát nejen spolužáci, ale celá škola, od školníka po paní kuchařku. Nejde nám o to, aby se za půl roku naučil číst a zvládl násobilku, to je prostě nereálné, ale inkluzivní škola je taková, která bere v úvahu odlišnosti a nechá každého zažít úspěch. Měl by mít individuální plán, bude se učit pomaleji, základní věci, názorněji, praktičtěji. Ostatně – individuálně pracovat by se mělo s každým dítětem, protože každé dítě je jiné – někomu jde matematika, jiný výborně zpívá, další je přeborníkem v atletice. Paní učitelka by měla mít k ruce asistentku, která jí s výukou pomůže – bude se věnovat dítěti s postižením, usměrňovat jeho pozornost a ve chvíli, kdy bude s dítětem individuálně pracovat paní učitelka, může zase na chvíli pomoci s prací celé třídy. Paní učitelka potřebuje podporu vedení školy i metodickou podporu – od speciálního pedagoga, psychologa, poradenského zařízení (SPC, PPP). My rodiče budeme mít také mnoho úkolů – běžná výuka od nás bude vyžadovat hodně domácí práce, budeme muset více komunikovat se školou, vysvětlovat rodičům zdravých dětí , proč chceme, aby naše dítě chodilo do školy s jejich dětmi.

Co z toho ostatně budou zdravé děti mít? Získají „zdravý pohled“ na realitu, ve které žijí. Na svět, kde se neřeší jen značkové oblečení a mobily. Zjistí, že lidé jsou různí a že je to vlastně dobře. Naučí se druhému pomáhat, může se jim to hodit, až se jednou třeba budou starat o vlastní babičku či nemocné rodiče. Svět nepatří jen zdravým a úspěšným. Naučí je to komunikovat, rozvíjet sociální cítění, empatii, řešit problémy. Možná, že budou těžit i z názorných výukových metod, které platí na mého syna. Až za pár let mého syna potkají někde na sídlišti, nebudou se mu smát, ale vzpomenou si, že s ním přece nějaký čas chodili do školy, že byl jiný, ale i tak s nimi prováděl rošťárny, měl rád auta a rozesmával svými výroky paní učitelku. A třeba si na něj vzpomenou i později, až budou dospělí a třeba ho zaměstnají nějakou prací ve své firmě, kdo ví? Nebudou trpět předsudky a nenechají se manipulovat médii, že postižení lidé jsou především ti chudáčkové, kterým je třeba sbírat na vozík či posílat víčka z PET lahví… Anebo že jsou to ti, co „zneužívají sociální dávky“.

V čem pomůže běžná škola mému dítěti? Jsem přesvědčená, že se toho naučí víc, zvládne komunikovat, získá sebevědomí a jistotu, že někam „patří“. Vidím to na dětech a dospělých se stejnou diagnózou, jako má můj syn, které osobně znám – ti, kteří alespoň nějakou dobu chodili do běžných škol, jsou podstatně samostatnější a mají větší šanci v životě obstát.

Nabídlo by tohle mému dítěti speciální školství? Něco možná – dá se (snad) předpokládat, že jsou tam vzdělaní speciální pedagogové, že mají přístup k moderním vyučovacím metodám a pomůckám, i když ani to není zaručené. Moderním metodám výuky se pedagogické fakulty zas až tolik nevěnují, peněz je málo všude a nemohou to spasit entuziastické paní učitelky, které po nocích tisknou, laminují a vyrábějí pro děti vlastní pomůcky. Učitelé v těchto školách mají k vyhoření ostatně také blíž… Je tam málo dětí ve třídě – ale najde si tam mé dítě kamaráda, když sem rodiče děti svážejí z půl kraje a po závěrečném zvonění už na sebe děti nemají šanci nikde narazit? Naučí se mé špatně mluvící dítě mluvit od neverbálního spolužáka? Neodkouká od něj spíš další nežádoucí chování? Není speciální škola taková „zoo“, kde děti mají chráněné prostředí, zvláštní zacházení, kde se jim ve všem vychází vstříc, ale s realitou běžného života to má společného jen málo? Dítě je tam spokojené, paní učitelky jsou na něj hodné, ale nikdo tam po něm nic moc nechce… Ale co bude poté, až tuhle školu vyjde? Nebylo by lepší, kdyby speciální pedagogové fungovali na běžných školách? Děti se speciálními potřebami by získaly odbornou podporu a jejich znalosti by mohly pomoci i zdravým dětem, o spolupráci s ostatními učiteli nemluvě…

Inkluzivní školství není jen sen. V některých zemích, třeba ve Finsku či ve Velké Británii, je to běžná a dlouhodobě úspěšně fungující realita. Finské školství se ostatně skloňuje vždy, když se mluví o mezinárodních srovnávacích testech a úspěšnosti dětí. I v Česku jsou školy, kde to jde a funguje. Proč by to nemělo jít všude? Ano, mnohokrát jsem to slyšela, naše školství na něco takového není připraveno. Ale kdy bude? Za pět let, za deset, za sto? Když se nezačne něco dělat, tak připravené nebude nikdy. Rozhodně ne za situace, kdy se ministři školství mění na svém postu jak na běžícím pásu. Pokud se něco nezačne dělat, tak ze školních lavic budou nadále vycházet děti s xenofobními či asociálními názory, společnost se bude nadále štěpit a polarizovat, lidé s postižením budou stále ti nejbezbrannější, kteří se za svá práva nebudou umět brát, protože je to nikdo nenaučil. Úkol změnit to, leží z valné většiny na nás, na rodičích, nikdo jiný to za nás neudělá. Pro politiky je integrace a inkluze líbivé heslo před volbami, ale v realitě nejsou peníze a není to priorita. Úředníci, ředitelé i učitelé speciálních škol chtějí zachování stávajícího stavu, který skoro všem vyhovuje: „Postižené dětičky jsou mezi svými, ve speciálním školství je jim přece věnována maximální péče, speciální školství má u nás dlouho tradici, proč rušit něco, co funguje, co by s námi, učiteli ze speciálních škol bylo? Kvůli několika hysterickým a přespříliš ambiciózním matkám? To nepřipustíme.“ Pro ředitele a učitele běžných škol představuje inkluze práci navíc, tak kdo by se do toho hrnul a sám si přidělával potíže? Jenže pokud pro své děti chceme tu nejlepší budoucnost - a to určitě chceme - musíme pro to něco udělat:

  • naučit se, jaká jsou naše práva
  • vyžadovat, aby úředníci a školy plnili to, co jim zákon ukládá, tj. právo každého dítěte vzdělávat se a navštěvovat běžnou školu
  • úzce spolupracovat se školou a chtít po ní podporu pro naše dítě
  • nutit poradenské zařízení, aby dělalo svou práci
  • najít širší podporu – zapojit ty správně naladěné lidi – z řad úředníků, pedagogů, speciálních pedagogů, asitstentů
  • spojit se s ostatními rodiči, protože „v jednotě je síla“J
  • umět si najít pomoc a podporu i jinde – jsou tu organizace jako Rytmus, Liga lidských práv, Eduin – mohou pomoci nasměrovat správným směrem, poskytnou informace, argumenty, ukáží příklady dobré praxe.

Chtěla bych, aby můj syn i přes svůj hendikep prožil hezký a naplněný život. Chtěla bych, aby byl součástí společnosti, ve které žije, aby podle svých možností mohl pracovat a vést samostatný život, aby byl spokojený. Nechci pro své dítě nic speciálního, chci jen, aby měl stejnou šanci, jako ostatní...

 

Hana Kubíková, Willík - občanské sdružení rodičů dětí s Williamsovým syndromem, aliance Rodiče za inkluzi.

Zpět