Matka: Běžná základka zachránila dceři život

09.02.2015 21:16

28.1.2015         denik.cz          

V pondělí si vzala život dvacetiletá dívka s
Aspergerovým syndromem. Na sebevraždu myslel i devítiletý Vítek se stejným
postižením. Může mámu a tátu zasáhnout něco horšího? Včera se v Praze sešli
stateční rodiče, kteří to nevzdali. Celá léta, den za dnem bojují s úřady,
školami, řediteli, učiteli a předsudky. Přitom chtějí tu úplně nejprostší věc,
kterou zaručuje česká ústava i mezinárodní úmluvy, k nimž se naše republika
zavázala - nechat svoje dítě s handicapem chodit do běžné třídy.

"

Založili proto Alianci rodičů za inkluzi a veřejnosti představili svoje
plány. Tím základním je změnit systémový přístup společnosti a školství k dětem
se zdravotním postižením nebo sociálním znevýhodněním. "Když jsem přišla s
dcerkou k zápisu, automaticky ji zařadili do segregované romské třídy,"
říká Jolana Šmarhovyčová z Ostravy. Přesně taková věta by ve vyspělé
společnosti nikdy neměla zaznít.

Zatím ovšem zní. Prezident republiky Miloš Zeman nedávno
řekl, že "děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, by neměly být
umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro
oba". Podle něj "jsou děti daleko šťastnější, když jsou ?v rovnocenné
komunitě". Tedy autisti s autisty, děti s Downovým či Williamsovým syndromem
s dětmi se stejným handicapem a Romové s Romy. Zdravé, bílé a šikovné děti jsou
prý kruté a posmívaly by se jim.

"Kam pak patří můj syn, který má Aspergerův syndrom a
zároveň IQ 133? Teorii, že svůj patří k svému, naprosto odmítám. Zažila jsem
situaci, kdy ředitelka u zápisu viděla, že syn spadá do kolonky autismus, a
nedala mu šanci, aby projevil svůj talent. Nikdy bych nedovolila, aby šel do
speciální školy, věřím, že to zvládne a ještě celé společnosti ukáže, co v něm
je. On se jen dívá na svět jinýma očima," řekla Deníku Šárka Souchopová z
jižní Moravy. Její syn sice vystřídal čtyři základní školy, ale nikdy to nebylo
kvůli spolužákům. "Ti ho mají hrozně rádi, největší problém je s dospělými,
kteří necitlivě soudí předem," svěřila se Šárka Souchopová.

Zakladatelka společnosti Za sklem Marta Pečeňová byla první
matkou, která se před mnoha lety rozhodla bojovat za synka, u něhož Aspergerův
syndrom lékaři diagnostikovali až ve druhé třídě. Díky její vytrvalosti Petr
neskončil ?v praktické škole (do té běžné ho denně vozila do 80 kilometrů
vzdáleného města), naopak dnes je posluchačem třetího ročníku gymnázia. "Když
jsem chtěla, aby Petr chodil do normální základky, pan ředitel mi řekl, že když
si seženu 200 tisíc na asistenta, můžeme se o tom bavit, jinak ho vyhodí. Teď
jsme o kus dál a můj nejmladší syn se stejnou diagnózou už ani asistenta
nepotřebuje," říká pyšná maminka tří dětí Marta Pečeňová.

Nikdo z přítomných se neubránil dojetí, když vyprávěla svůj
příběh Hana Kubíková, matka osmiletého Bartoloměje, který se narodil s
mentálním postižením, tzv. Williamsovým syndromem: "Přechodu na základní školu
jsme se báli. Většina lidí se na mě dívala jako na hysterickou matku, která se
nechce smířit se synovým postižením. Bartoloměj má teď za sebou půlku první
třídy, má skvělou paní učitelku, báječné kamarády, kteří ho zvou na
narozeninové oslavy, pomáhají mu s látkou, když je nemocný. Poslední půlrok byl
pro mě nejšťastnější za osm let, co se syn narodil." Kromě dobré vůle
přitom nebylo nutné vynaložit žádné mimořádné úsilí. Kvůli strachu z hluku
chodí Bartoloměj na oběd o deset minut dřív, učí se ze speciální prvouky, má
individuální tělocvik. "Kdyby skončil v praktické třídě, dostal by se na dnešní
úroveň za rok a půl," je si jistá Hana Kubíková.

Limit máme v hlavě

Co ale s dětmi, které jsou nezvladatelné? "Takové nejsou,
limit pro inkluzi je jen v našich hlavách," je přesvědčena Milena Němcová,
jejíž dcera Lucie má těžké kombinované postižení. Skončila ve speciální škole,
kde pochytala všechny neblahé projevy diagnóz ostatních dětí. "Integrace do
běžné základky zachránila život Lucce i celé naší rodině," míní Milena
Němcová.

A proč rodiče tolik usilují, aby jejich děti nezakotvily ?v
praktických či speciálních školách? "Někomu to možná vyhovuje, je to jednodušší
?a přechodně možná méně bolavé řešení. Co ale po skončení devítiletky? Já
nechci mít doma osmnáctiletého invalidního důchodce, na kterého všichni budou
pohlížet jako na toho, kdo jen bere sociální dávky a je divný," říká Hana
Kubíková.

Čím tedy začít? Například tím, aby speciální pedagogové
učili zásadně v běžných školách. A ještě lépe, aby se nepřipravovali v
samostatných oborech, ale jejich průprava byla součástí pedagogického vzdělání.
I to zaznělo při zahájení činnosti Aliance rodičů pro inkluzi."

URL'
http://www.denik.cz/z_domova/matka-bezna-zakladka-zachranila-dceri-zivot-20150127.html




Zpět