Příklady dobré praxe: Kateřina Heislerová

25.04.2017 10:53

„Každý člověk má právo být součástí majoritní společnosti, ve které se narodil, ať už ve vzdělávání, zaměstnání či v širším sociálním životě, a pokud tomu tak není, něco je hodně špatně,“ říká Kateřina Heislerová, mladá speciální pedagožka s bohatými zkušenostmi s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Již přes 10 let spolupracuje s brněnským spolkem Úsměvy, který podporuje lidi s Downovým syndromem a jejich rodiny. Problematika integrace dětí s Downovým syndromem do běžné základní školy se stala také tématem její diplomové práce.

Ve své praxi se zaměřuje na rozvoj kognitivních dovedností pomocí specializovaných výukových metod, jako například Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování, program Portage, Handle či Znak do řeči. Na využití alternativních metod, které slouží k celkovému rozvoji lidí s mentálním postižením a zvýšení jejich kognitivního potenciálu, se specializovala i v rámci svého doktorského studia. V současné době působí jako učitelka prvního stupně na Základní škole logopedické v Brně, kterou navštěvují žáci s narušenou komunikační schopností i dalšími speciálními vzdělávacími potřebami.

Za hlavní přínos společného vzdělávání považuje Kateřina Heislerová sociální a mezilidský rozměr. „Pokud si přejeme změnit postoj společnosti a její předsudky vůči lidem s postižením, je potřeba společně vyrůstat a pochopit, že není důvod se odlišností obávat. A to se může podařit pouze u dětí, které budou spolu chodit do školy a ztotožní se s myšlenkou společného vzdělávání,“ říká. Přesto ale není zastáncem společného vzdělávání za každou cenu, protože tam, kde nejsou vytvořeny vhodné podmínky a dítě není přijímáno se vstřícností a porozuměním, může být pro něj tato zkušenost spíše kontraproduktivní. „Pokud ale funguje spolupráce rodiny a školy a všichni zúčastnění se nevnímají jako protivníci, ale jako partneři, je opravdu na místě hovořit o společném vzdělávání,“ dodává.

Jaký je Váš názor na začlenění osob se znevýhodněním do většinové společnosti a v čem má podle Vás smysl?

Inkluze je zásadním prvkem moderní společnosti v rámci všeobecného přijetí lidských odlišností. Podle mého názoru by měla být samozřejmou součástí každé vyspělé společnosti. Tak, jako nevyčleňujeme ze společnosti například lidi kudrnaté, s velkým nosem, s brýlemi, nebo zrzavými vlasy, nevidím žádnou omluvu pro to, proč vyčleňovat člověka s nějakým znevýhodněním, postižením, fyzickou či duševní odlišností. Samozřejmě je třeba dbát u každého člověka na jeho individuální potřeby a limity a podle toho mu nabízet možnosti pro uplatnění. Ale to je přece samozřejmé u každého z nás. Když vím, že nejsem dobrá na matematiku, asi se nebudu hlásit na matematickou fakultu. Stejně tak se nebude nevidomý člověk hlásit na pozici instruktora v autoškole. Nejde o omezení, ale o přijetí svých reálných možností, které by měly být vždy respektovány. Každý člověk má právo být součástí majoritní společnosti, ve které se narodil, ať už ve vzdělávání, zaměstnání, či v širším sociálním životě, a pokud tomu tak není, něco je hodně špatně. Hlavním smyslem inkluze je lidskost a schopnost přijímat jinakost jako obohacení, ne jako omezení. Pokud budeme jeden druhého soudit na základě odlišností a omezovat jej, nikdy se nedočkáme možných obohacení, která si můžeme vzájemně přinášet. Je veliká škoda, že osvěta společnosti ve vztahu k lidem s postižením je zaměřená vůči odlišnostem v zásadě spíše negativně. Lidé se jinakosti obávají, nemají dost informací, soudí druhé jen na základě prvního pohledu, či předsudků. Naše společnost zatím z mého pohledu inkluzivní není. Inkluze je samozřejmé přijetí druhého. Možnost rozhodnout se, na jakém typu školy chci studovat, kde chci a jsem schopen pracovat, kam se chci jít večer pobavit a s kým. Bez omezení, bez předsudků, bez jakéhokoliv nátlaku. Nejde o to, že budeme tlačit děti s postižením do popředí běžného vzdělávání a že se budeme chvástat tím, kolik osob s postižením zaměstnáváme ve své firmě. Ale o to, že když půjdeme večer do kina a potkáme se tam s klukem s Downovým syndromem, tak nebudeme uvažovat nad tím, zda film pochopil a zda v kině vůbec smí být sám, ale nad tím, jak se mu film líbil. Společné vzdělávání není z mého pohledu o tom, že budeme mít všechny děti s postižením povinně v běžných školách, ale o tom, že všechny rodiny, které pro své děti tuto alternativu zvolí jako prospěšnou, nenarazí na žádnou překážku, proč by jejich dítě nesmělo do školy nastoupit. Pokud není samozřejmostí a svobodnou volbou, jedná se jen o další formu omezení a vzájemného nepochopení.

Co přináší společné vzdělávání dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům?

Dítě se znevýhodněním by mělo mít od narození samozřejmý pocit přijetí, pochopení a lásky – stejně jako kterékoli jiné dítě bez rozdílu. Pokud se jakýkoliv člověk cítí méněcenný a s tímto pocitem vyrůstá, pak to velmi negativně ovlivní jeho psychiku, prožívání i vztahy k ostatním lidem. Společné vzdělávání by mělo těmto dětem přinést především pocit, že jejich jinakost není žádným způsobem determinující pro přijetí jejich osoby. Že nejsou na základě své odlišnosti odsuzováni, podceňováni, vyčleněni. Společné vzdělávání přináší žákovi s postižením mnohem více samostatnosti a sebevědomí, pokud funguje správně, učí jej sebeprosazení v majoritní společnosti a pomáhá mu přijmout své odlišnosti v kontextu většinové populace. Společné vzdělávání otevírá dveře do světa a připravuje děti na budoucí uplatnění ve společnosti. Každodenní samozřejmý kontakt s majoritou prolamuje bariéry společnosti. Žáci, kteří budou od malička vzděláváni společně a bez rozdílů, jsou mnohem otevřenější, chápavější a je to jediná cesta, jak se zbavit negativního nastavení společnosti vůči odlišnostem. Pokud si přejeme změnit postoj společnosti a její předsudky vůči lidem s postižením, je potřeba společně vyrůstat a pochopit, že není důvod se odlišností obávat. A to se může podařit pouze u dětí, které budou spolu chodit do společných škol a ztotožní se s myšlenkou společného vzdělávání. U dospělých se pochopení a změny postojů budují o poznání hůře než u dětí.

Jak dítě se znevýhodněním přijímají jeho spolužáci?

Se spolužáky bývá z mé zkušenosti nejmenší problém. Děti jsou čisté, bez předsudků, otevřené, milující už ze své podstaty. Je to právě svět dospělých, komentáře, které slyší doma od svých rodičů, či nevhodný přístup učitelů, které v nich probouzí možné negativní emoce vůči spolužákovi s postižením. Z mé zkušenosti byli spolužáci začleněného žáka vždy spíše velkou oporou pro celý systém, spolužáka přijímali, respektovali a jeho jinakost vnímali až druhořadně. V tomto by se od dětí měli dospělí co učit!

Jaký je přístup rodičů spolužáků?

Ten bohužel nebývá z mého pohledu vždy ideální. Rodiče se často bezdůvodně obávají, že vzdělání jejich dítěte by mohlo být přítomností žáka s postižením ve třídě ohroženo. U dospělých se již daleko více objevují předsudky a přehnané obavy nebo negativní představy. Znám osobně jeden případ, kdy právě kvůli negativnímu postoji rodičů spolužáků úplně ztroskotalo zařazení žáka, u kterého považuji za zcela nesmyslné, aby byl vzděláván v základní škole speciální. Rodiče si neustále stěžovali ve škole, že nesouhlasí, aby s jejich dětmi chodil žák s postižením do třídy, až docílili jeho odchodu ze školy. Rodiče tohoto žáka jeho vzdělávání v běžné škole nakonec sami úplně vzdali, protože, dle jejich slov, jim přinášelo více stresu a smutku než radosti. Podle mého názoru by měla být práce s dospělými účastníky společného vzdělávání na prvním místě. V situaci by neměl být dobře orientován jen pedagog, zaměstnanci školy a spolužáci, ale hlavně také rodiče ostatních spolužáků. Ti by měli pochopit, že dítě se znevýhodněním není omezením pro vzdělávání jejich dětí, ale velkým přínosem v kontextu mezilidského přijetí a obohacení kolektivu. Za hlavní přínos společného vzdělávání považuji sociální a mezilidský rozměr, který bohužel rodiče spolužáků často nevidí a potřebovali by k tématu více informací, které by jim pomohly tuto stránku vzdělávání jejich dětí poznat a ocenit.

Je třeba dítě na společné vzdělávání nějak předem připravovat?

Z mého pohledu by se měla připravit spíše většinová společnost, a to ve smyslu zbavení se vlastních předsudků. Pokud by bylo nutné nějak speciálně připravovat žáky, pak by se nejednalo o inkluzi, ale opět o nějakou uměle navozenou a nacvičovanou situaci. Přijetí a začlenění by mělo být samozřejmé pro každého, bez nějaké přípravy či omezení.

V čem Vás Vaše osobní zkušenost obohatila nebo naopak o co vás připravila?

Připravila mě trošku o iluze. Vždy jsem doufala, že mezi lidmi existuje více pospolitosti, solidarity a základního přijetí. Obzvláště, pokud se bavíme o vzdělávání a přijetí dětí.

Velké obohacení naopak spatřuji ve všech těch případech, kdy vidím, že se to podařilo a že děti, které by za jiných okolností neměly tolik možností, navštěvují běžné školy, v dospělosti jsou zaměstnány na otevřeném trhu práce a žijí naplněný a nikým neomezovaný život.

 

http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/spolecne-vzdelavani-je-prirozena-vec-k-heislerova

http://www.msmt.cz/vzdelavani/20-priklady-dobre-praxe

Zpět