Z návrhu Zprávy o stavu lidských práv v České republice v roce 2014

22.06.2015 21:42

 

5.5. Diskriminace osob se zdravotním postižením

V oblasti práv osob se zdravotním postižením přetrvával problém diskriminace v přístupu ke vzdělání a zajištění podpory pro děti se zdravotním postižením. Ochránkyně se podobně jako soudy v roce 2013 věnovala případům, kdy nebyla tato podpora zajištěna v dostatečné míře, zejména neposkytnutím dostatečných finančních prostředků, a rodiče dětí se zdravotním postižením museli část podpory financovat sami (např. příspěvek na asistenta pedagoga formou sponzorského daru). Ochránkyně upozornila na to, že přes omezené finanční prostředky na straně krajů, které udělují souhlas se zřízením místa asistenta pedagoga na školách, se při jejich rozhodování nejedná o libovolné rozhodování o využití peněz kraje, ale o správní řízení podle správního řádu, neboť se zde rozhoduje o otázkách týkajících se veřejné správy a, byť zprostředkovaně, i o právech a povinnostech osob. I když povinnost kraje zajistit podmínky pro vzdělávání žáků se zdravotním postižením je v jeho samostatné působnosti, z obecných principů správního řízení plyne povinnost krajského úřadu rozhodovat transparentně a rovným způsobem podle předem daných kritérií. Ani tato kritéria však nemohou být libovolná, neboť kraj musí respektovat, že subjektem oprávněným hodnotit speciální vzdělávací potřeby je školské poradenské zařízení. Pro rozhodnutí, zda a jaká forma podpory je v daném případě nutná, je tedy kompetentní školské poradenské zařízení a nikoliv jiné, jakkoliv odborné orgány kraje.

 

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami mají ze zákona právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám, na vytvoření nezbytných podmínek, které vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc škol a poradenských zařízení. Tyto speciální vzdělávací potřeby jsou odborně vyhodnoceny a následně je právem dítěte a povinností státu a školy tyto potřeby naplnit. V opačném případě se jedná o nepřímou diskriminaci na základě zdravotního postižení, neboť nejsou přijata přiměřená opatření zajišťující mu rovný přístup ke vzdělávání. Pokud navíc tato opatření musí financovat či jinak zajišťovat jejich rodiče, jsou i tito odvozeně nepřímo diskriminováni ve výše popsaném smyslu oproti rodičům dětí bez postižení, kteří nemusí na jejich základní vzdělání přispívat jako oni. Přiměřenost těchto opatření je přitom nutné posuzovat právě s ohledem na odborné doporučení školského poradenského zařízení, které stanoví míru užitku a případně vyhodnotí i vícero možností vzdělávání dítěte se zdravotním postižením, tj. možnosti náhradní. Vzhledem k povaze vzdělávání jako veřejného statku, který zajišťuje primárně stát, byť ve spolupráci a skrze samosprávy, pak otázka finanční únosnosti ustupuje výrazně do pozadí. Stát, resp. obec jako zřizovatel školy a kraj jako subjekt uspokojující speciální vzdělávací potřeby žáků se nemohou vymluvit jen na nedostatek financí a potřebnou pomoc neposkytnout či jí přesunout na rodiče dítěte. Je na nich, aby si vytvořily dostatečné finanční prostředky na uspokojení speciálních vzdělávacích potřeb žáků na svém území a na státu, aby jim k tomu poskytl podmínky a pomoc. Jinak by se právo dětí se zdravotním postižením na vzdělání stalo nevymahatelným a iluzorním. Ochránkyně v tomto směru celou otázku zanalyzovala podrobněji a komplexněji než soudní judikáty v minulém a předchozím roce, které se k většině otázek z procesních důvodů ani vyjádřit nemohly. Lze doufat, že budoucí případné soudní rozsudky potvrdí její závěry a že nový systém uspokojování speciálních vzdělávacích potřeb podle novely školského zákona přispěje k řešení popsaných problémů a že stát i samospráva budou k uspokojování těchto potřeb přistupovat zodpovědněji.

Zpět